Recenze alba Extinct
Několik recenzí na album Extinct:
SicMaggot
Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.
Echoes Zine – 80/100
Album má deset skladeb a trvá pouhou tři čtvrtě hodinku. Není zde ani náznak experimentu, úhybných manévrů. Přímočaře se sviští k posledním dvěma skladbám, které naopak jsou ryzími experimenty. Tolik k prvnímu poslechu. Až pak si všimnete, co všechno narvali do skladeb. Jak jsou aranžérsky rafinované. Není to jen přítomností zajímavých hostí jak na zpěvy, tak třeba na bouzaoukitaru nebo angažování Jona Phippse k orchestrálním pasážím. Každý má svůj nástroj zmáknutý a ví, co s ním dokáže za kouzla. Mnohé kapely, které najedou na melodickou vlnu, zprimitivní a sází na první dobrou. Scénář „Extinct“ vás prvně očaruje svou nádherou a přístupností a až pak ukáže Moonspell jako umělce, kteří si rádi hrají. Deska je doslova zahlcena hity. Nebudu se zde vypisovat, kterak se Moonspell vrací do období toho a toho. Kdo si novinku poslechne, pozná, že se může zdát, že jsou Moonspell zpět u „Darkness and Hope“ a jemu podobných. Ne! Orchestrace, blízkovýchodní lidové melodie, pozitivní vlny nebo tajemná elektronika v „The Future of Dark“ činí z „Extinct“ album odlišné od všeho, co v minulosti předvedli.
Crazy Diamond – 80/100
Sečteno a podtrženo, plusem nahrávky jsou nebývale dobré skladby, přímočaré hitovky, které kombinují melodické momenty a gothicrockové kytary s bohatou orchestrací, a v nichž pak vyhrávky Ricarda Amorima a uhrančivý Ribeirův hlas vyčnívají. Mínusem je pak nepůvodnost a také přebuzenost dynamiky zvuku, která je achilovou patou mnoha dnešních CD. Kromě posledních dvou věcí považuji však všechny songy za mimořádně povedené. Jedno z nejlepších alb MOONSPELL a dost možná úplně nejlepší v tomhle století.
Metal Forever – 8/10
„Extinct“ je pravděpodobně nejbarevnější deska za celou kariéru Moonspell. Není rozhodně jejich nejlepší, ale je v současné době tou, která by kapele mohla ukázat cestu dál, čemuž nahrávají i ony orientální experimenty. Moonspell přece bývala kapela, která spíše ukazovala cestu ostatním. Mohlo by tomu být i nadále.
Metalopolis
Přiznám se že, po pár posleších mě víc než samotná deska bavilo srovnávat aranže úvodní „Until We Are No More“, kterou kapela zařadila v minimalistické a syrové verzi do bonusů jako „Until We Are No Less“. Právě v ní se ukazuje, že MOONSPELL jsou pořád kapela, která si svým zvukem umí pohrát a obětovat kus epičnosti ve prospěch strohých a skoro ravově podmanivých zvukových ploch. Někde mezi verzemi „More“ a „Less“ se pro mne otevírá prostor, kde by portugalští veteráni mohli v budoucnu ještě platit za klasiky, kteří neusnuli v paláci z jistot a nostalgie. Dost kliček. „Extinct“ pro mě přes všechny námitky vrací MOONSPELL zpátky na radar.
Abyss Zine – 100/100
Tak co, dámy a pánové, chce se vám z náruče této svůdně krásné temnoty? Mně tedy vůbec a nechávám se dílem „Exinct“ unášet neustále. Je to jako droga, kterou si musíte prostě každý den dát, a ona vám vytvoří halucinace, při nichž vidíte mnoho krásných věcí; posedlost, která vás neustále pronásleduje po nocích při měsíční záři, jež probodává černotu noci. Omamné tóny útočí na vaše smysly a vy nebudete chtít nikdy přestat. Samozřejmě si každý udělá svůj názor, pro mě ovšem MOONSPELL nahráli svoje nejlepší album, kterého se jen tak nezbavím. Překrásné melodie linoucí se z noční tmy mě neustále zlákávají a nutí mě se znovu a znovu nechávat unášet pryč z reality k měsíčnímu třpytu vynikajícímu v noční tmě. Nevím, jaký bude mít album význam pro scénu, a je mi to úplně jedno. Mám rád staré kultovní nahrávky, miluji desku „Night Eternal“, která dosud byla mým favoritem. „Exinct“ je pro mě prozatím albem roku a nevím, jestli se to vůbec někdy změní.